Maestro, Vaše festivalová vystoupení jsou za námi, ohlasy na Vaše koncerty jsou skvělé, jak Vy se cítíte po dvou koncertech, které proběhly v nepříliš jednoduchých povětrnostních podmínkách?
Ano, bylo to velmi, velmi obtížné. Může se zdát, že je to vtipné, ale není. Když jeden den zpíváte ve 40 stupních a druhý den ve 12 stupních, tak to není legrace. Rozdíl 28 stupňů je vražedný a není to jen o tom, že je Vám zima, můžete se samozřejmě obléci, ale problém je, že ledový vzduch, který dýcháte ústy, jde přímo do Vašich plic. Kdybyste se normálně teď (pozn.: v nočních hodinách) šli nadechnout ven ústy, ne nosem, po třech nadechnutích začnete kašlat. Takže si představte, jaké je za těchto podmínek zpívat… je to opravdu velmi těžké, protože se Vám do těla dostává ledový vzduch a Váš organismus začíná produkovat hlen, aby chránil sliznice, takže musíte neustále odkašlávat. Pokud to publikum chápe, že se snažíte dělat maximum z lásky ke koncertu, není to problém, odkašlete si a lidé to pochopí. Nepříjemné však je, když je koncert nahráván a lidé sedící u svých rozhlasových přijímačů nechápou, oč jde. To byl také důvod, proč jsem se to snažil vysvětlit, že zde je zima, zatímco v jejich domovech útulno a teplo.
Jak na Vás celkově zapůsobilo prostředí festivalu?
Co se týče Českého Krumlova, byly to jen dva koncerty, ale energie zde v těchto místech je opravdu krásná. Lidé, kteří sem přijíždějí, aspoň jak jsem mohl zaznamenat, jsou těmi, kteří si chtějí koncert užít, ne posuzovat, jestli se jim to líbilo nebo ne. Chtějí zde prostě strávit pěkný čas. Vidíte lidi v publiku, jak koncert prožívají a nikdo neodchází. Kdyby se podobný koncert konal na jiném festivalu za stejného počasí v jižněji položených zemích, pak nevím, zda by publikum vydrželo až do konce koncertu. Pamatuji si například koncert ve Veroně, jedna kapka deště stačila k tomu, aby představení skončilo a všichni odešli. A zde vidíte opak. Dnes to ještě nebylo tak strašné, ale včera byla moje žena na Noci na Broadway a lidé poslouchali hudbu za deště. To ukazuje, že si zkrátka chtějí užít krásné okamžiky pohromadě, jsou to ohromně oddaní a vášniví posluchači a když vy pro ně děláte maximum, aby si mohli odnést skvělý zážitek, tak oni s Vámi pak klidně strádají. To je opravdu velká věc, která stojí za zmínku.
Na koncertech jste se představil v různých známých rolích italského operního repertoáru, ztvárnil jste Maria Cavaradossiho, Cania, Othella, Pinkertona... Která z těchto rolí je Vám emocionálně a pěvecky nejbližší?
Žádná z těchto rolí mi není nijak zásadně blízká… vezměte si, že Canio je psychopat, Othello vrah, Kalaf, to je také katastrofa, takže doufám, že se neblížím žádnému z těchto hochů…(smích), ale po hudební stránce cítím velkou náklonnost k Othellovi. Ztvárnil jsem jej mnohokrát a je to také důvod, proč jsem dvě árie přednesl i zde, přestože to není příliš akční hudba, je to spíše něco jako velký recitativ, proud textu, není tu žádná zásadní melodie, jako třeba v Puccinim, takže to tímto způsobem musíte i prodat a zaujmout publikum. Nemůžete 10 minut zpívat o něčem, aby nikdo nechápal, o co jde. A když opravdu dokážete ukázat charakter postavy, tak se stane to, co dneska, kdy lidé naprostou ztichnou a jsou vtaženi do dramatu, a ani nemusí vědět, co přesně říkáte, ale přenášíte ty správné emoce, a to je to podstatné.
Jaký si odnášíte pocit ze spolupráce s českými umělci. Zmínil jste kdysi, že není nad to, když cítíte, že Vám pod rukama pracuje dobrý stroj. Jaký byl Symfonický orchestr Českého rozhlasu?
S českými umělci je to jako s maďarskými, ruskými, zkrátka jako se všemi z této části planety, když to tak řeknu, mají velice dobrou techniku, je tu skvělá škola smyčců i dřevěných dechových nástrojů. Všichni v orchestru mají vynikající techniku. Je to skvělá věc, když s nimi pracujete, protože můžete jít přímo k jádru věci a nemusíte ztrácet čas s vysvětlováním, jak má kdo, co zahrát, protože oni si dokážou poradit. A navíc jsou to i velmi milí lidé, mladí, nadšení pro práci, chtějí si to užít, a mnoho z nich znám osobně, jelikož poprvé, co jsem dirigoval orchestr a zároveň s ním zpíval, bylo s Virtuosi di Praga, takže mnoho z těchto muzikantů znám, neboť putují mezi orchestry. Můžu tedy v podstatě říci, že řadu z nich znám téměř celou svou kariéru.
Jak se udržujete v hlasové kondici, cvičíte stále, máte třeba i nějakého poradce?
Nikdy jsem neměl žádného mentora, ale řada lidí mi pomohla. Každý, kdo chce uspět, si nevystačí sám. A samozřejmě, že neustále cvičím. Nemůžete přestat, zkrátka když jste v roli, musíte cvičit, je to jako ve sportu, když soutěžíte, musíte trénovat, když přestanete, skončíte se závoděním. Pokud závodíte dál, ale skončíte s tréninkem, mohou nastat dvě věc: buď prohrajete, což nemusí být tak hrozné, pokud se dokážete zžít s tím, že jste prohrál, anebo si ublížíte. Pokud necvičíte a zpíváte věci, které vyžadují silné svaly, můžete se zranit. Vezměme například Othella, když pěvec není připraven, může skončit hned napoprvé. Takže člověk musí myslet i na toto.
Vraťme se k dirigování. Váš dirigentský styl je jedinečný – na jedné straně přesnost gest, na druhé straně jemná krása Vašich pohybů. Jak jste si toto osvojil. Ovlivnil Vás někdo, nebo je to čistě Váš osobní způsob vnímání a předávání hudby?
Každý z nás je ovlivněn různými lidmi, žijeme ve světě, kdy se všichni všem nasloucháme a všechno vidíme. Takže když dáváte pozor, tak si možná neříkáte, tohle udělám takto, tamto zase jinak, ale když jste citliví, absorbujete od každého, takže ne vše, co děláte je stoprocentně vaše vlastní. A tvrdit opak by bylo až arogantní. Ale každá lidská bytost je jedinečná, protože máme svoji vlastní osobnost, takže některá gesta, která mně se líbí, se nelíbí jiným a naopak. Ano, mám svůj vlastní způsob vnímání, a protože jsem herec a dělám různé tělesné disciplíny, mám specifický způsob, jak používám své ruce a paže a možná je to plus v komunikaci s umělci, ale rozhodně si to necvičím u zrcadla a neříkám si, to udělám tak a tak, protože se to bude líbit.
Jako přídavek zazněly dvě latinskoamerické písně Somos Novios a Esta Tarde Vi Llover, tzv. boleros. Můžete nám přiblížit tuto nepříliš známou, ale krásnou část latinskoamerického hudebního repertoáru?
Boleros jsou pro latinskoamerické obyvatelstvo něco jako jazz pro severoameričany. Je to klasika popu, nebo populární klasika, jak to, kdo cítí. Současně existuje i určitá směsice jazzu a boleros, se kterou je možné se setkat například v Mexiku nebo Texasu. Ve dvou aranžích, které jsme uvedli dnes večer, najdete celou řadu jazzových harmonií. Poslední kadence violoncella Las concuelas byla jazzovou kadencí. Boleros a jazz nejsou absolutně podobné, ale můžeme říci, že jsou něco jako bratři odlišných otců.
Na tiskové konferenci jste zmínil, že Vám trvalo 20 let, než jste pochopil, o čem zpěv je. Prozradíte nám, co tedy Vy osobně považujete v tomto smyslu za klíčové?
Problém se zpíváním je, že to není jen o technice, ale zpěv je přímo spjat s vaším tělem, a když mluvíme o vašem těle, mluvíme o bytí jako takovém, o bytí v nejhlubším slova smyslu. To znamená, že dokud člověk nedospěje v mnoha věcech, jako osobnost, jeho zpěv nemůže nabýt reálných dimenzí. Zní to hloupě, ale je to tak, to je život. Když jste mladý a zpíváte, většinou za tím zvukem nic není, když je vám dvacet, pětadvacet let, zazpíváte cokoli, ale když se blížíte padesátce, jako nyní já, uvědomíte si, že jste byli hloupí, že jste nic nevěděli. Štastný je ten člověk, který si s koncem života může říci, že pár věcí pochopil. Má to co dočinění právě s touto zralostí, nejen s tím, že když jsem byl mladý, tak mi pro určité role museli barvit vousy na bílo a dnes je tomu naopak a musím mi je přitmavovat. Zkrátka jde o mnoho věc í a samozřejmě, že jde i o techniku, protože hlas je velmi složitý nástroj. S hlasem je to jako s baletem. Když studujete hru na klavír, tak si techniku můžete poměrně rychle osvojit a za pár let ji máte vpečetěnou. Ale není to dobrý příklad, nestanete se skvělým klavíristou, dokud nevyzrajete. Ovšem jsou i dvacetiletí klavíristé, kteří jsou neuvěřitelnými umělci. Ale se zpěvem je to jako s baletem. Nemůžete si říci, dobře, vím, jak mám udělat grand jeté, tak jej udělám. Ne, není to o tom vědět, jak to udělat, ale jde o to přesvědčit své tělo, aby to udělalo, což je naprosto jiná věc. Pochopíte to během chvilky, víte, co máte dělat, ale pak potřebujete 5 let na to, abyste přinutili své tělo, a to to udělalo. A to je proces, který nemůžete uspěchat žádným způsobem. To je také problém mladé generace a důvod, proč tu dnes nemáme tolik dobrých hlasů, jako v minulosti. Protože představte si dnešní mládež a řekněte jí, že bude potřebovat 15 let na to, aby se naučila, jak má něco dělat a aby po 15 letech začala zkoušet, jestli s tím, co se naučila, je schopna něco udělat. Pošlou vás k čertu. Chtějí všechno rychle, za pár let hotovo. A tak se objevují rychlé kariéry, kterých známe velké množství… a trpělivost při budování vyzrávání kariéry se dnes vytrácí. A je to v důsledku toho, že přesvědčit dnes někoho, aby investoval řadu let, téměř kus života, do přípravy, přičemž úspěch mu nikdo nezaručí, aby začal pracovat na něčem a teprve o řadu let později zjistil, zda to vůbec je schopen dělat, je to opravdu těžké. Je to strašně riskantní investice. A já to nekritizuji, chápu to. Mnoho mých studentů se mě na mistrovských kurzech ptá a co máme dělat? A já nevím, protože cokoli řeknu, zní prázdně. Když jsem před dvaceti lety odešel z Argentiny a šel hledat štěstí do Evropy, tak se mi to za pár let podařilo, ale to se nemusí stát každému. Popravdě řečeno, to se podaří jednomu z milionu, lehko se to řekne, ale těžko se radí. Ale když to dokážete, pak úspěch velmi krásný.
Jsme velice rádi, že jste přijal naše pozvání a v příštím roce se do Českého Krumlova vrátíte, a to na Otáčivé hlediště do opery Komedianti. Jak se těšíte na tento projekt?
Začínám se modlit, aby nebyla taková zima a ani tak vražedné horko (smích). V pátek to bylo také velmi těžké, asi jako když sportujete v sauně. Museli jsme se v zákulisí posilňovat ovocem a izotonickými nápoji, protože pod světly bylo kolem 40 stupňů a dnes bylo jen něco málo přes 10. Ale jinak se na tento projekt moc těším, protože jedna věc je dělat koncert, který je samozřejmě moc hezký, protože máte kontakt s publikem, ale nádhernou věcí je ztvárnit plně celý charakter. To je něco úplně jiného. A na Otáčivé hlediště se moc těším, budu běhat okolo, abych stihnul vozící se publikum… (smích).
